Doporučené linky IV.

  • Zajímavé tipy pro poslech podcastů. Tentokrát v populární formě „30 nejlepších -dosaď libovolně- v planetární soustavě. zde
  • Lehce znepokojivé čtení na téma „kdo nás sleduje na netu“ zde.
  • Toto se mi prostě líbí a jejich aktivita mi dává smysl. zde
  • The God Machine – něco do sluchátek zde
  • Apple Watch 3. série a jejich použitelnost pro sport. Populární DC Rainmaker a jeho In Depth Review zde
  • U Tomáše Hajzlera mám stále problém se souhlasením, že žijeme na jedné planetě. Každopádně jeho názory je dobré vnímat a popřemýšlet o nich. zde
  • Rozhovory ve Svatojánu doporučuji nacpat do čtečky kompletní. zde
  • Dnes byla pokořena hranice 2:06 na maratńské trati. A kupodivu to nebyl Keňan! zde
  • Linuxu se daří, přechodil dětské nemoci a v rámci použitelnosti se zařadil po bok Win i OSX. Na blogu Dedomeido se dočtete, jak je na tom poslední Xubuntu 17.10. (a že to není zrovna v tomto případě sláva). zde
  • A časopis FINMAG znáte? Zde
  • Nenechte si ujít tipy na čtení od Tylera Covena, spisovatele a profesora na GMU. Jeho Top 2017 zde
  • Autoelektrofanoušci se mají myslím v dalších letech na co těšit. A nejen v kategorii supersporťáků. Zde
  • Dnešní noční UFC 2018 bylo neuvěřitelné. Už jste viděli KO od 100+ kg chlapa? Overdeem byl doslova vypnut… zde. (doporučuji i se zvukem, ruští kolegové nemají chybu)
  • A na ISS se dělá už i pizza. zde Dobrou chuť!

Listopadová výzva proti rasismu a xenofobii: Takto ne!

Přátelé,

Ve světle neustále sílící verbální – mnohdy již i neverbální – agrese, neskrývané xenofobie a rasismu v naší republice, musím konstatovat, že ideály a lidské postoje, které byly hybnou silou sametové revoluce před 28 lety, a se kterými jsem se ztotožnil, již neplatí. Tolerance a důstojné soužití, jež byly jedním z hlavních hesel porevolučních událostí, byla upozaděny na úkor zcela jiných negativních pojmů a veřejností akceptovaných vzorců chování. Ty jsou nyní standardem chování v naší společnosti. Za stav současné společnosti v České republice neseme zodpovědnost my všichni. Proto jsem se rozhodl již nemlčet a chci navázat na dlouholetou tradici občanských výzev a prohlášení, které jsem vždy považoval za důležité vyjádření lidských postojů a názorů.

Nechci, a ani nemohu, již déle přehlížet všechny skandální výroky na adresu dětí teplické škole, které se díky nemnoha lidem a osobnímu nasazení redaktorů z Českého rozhlasu nyní řeší a komentují. Nechci již déle tolerovat ani ty ostatní, nezachycené a nezveřejněné komentáře, rasistické a xenofobní postoje či negativní chování, kterými je naše společnost nakažena. Nemohu již ignorovat spoluobčany, kteří nevybíravě útočí na všechny, kteří jsou podle jejich vlastních měřítek jiní, nejsou zdejší nebo se nemohou bránit. To je hranice, za kterou jsme se již mnohokrát dostali a považuji tento stav za neakceptovatelný.

V naší společnosti i nadále platí, že máme a zažíváme svobodu slova. Spolu se svobodou je možnost svobodného vyjádření svého názoru jeden z největších výdobytků, které znovu máme. Mnozí spoluobčané se svobodou slova zaštiťují jako jakýmsi morálním ochranným pláštěm, který je má bránit a ospravedlnit jejich chování či názory, kterými se na veřejnosti prezentují.

Zřejmě si ale neuvědomují, že svoboda slova také znamená zodpovědnost za užívání slov a chování s tím spojené. Je na čase začít jim to velmi zřetelně připomínat! Titíž spoluobčané totiž také stále vidí, že za jejich neurvalé a zlé výroky a postoje, naše společnost nikoho nepostihuje, skoro na ně nereaguje, či zcela jen výjimečně. Cítí se proto bezpečni pod identitami přezdívek na internetu. Teprve události posledních dnů, kdy díky několika lidem, kteří konfrontovali autory nejotřesnějších komentářů u diskuze s fotografií teplických dětí, jim ukazuje, že jsou nejen dohledatelní, ale i postižitelní. To je pro nás pro všechny dobrá zpráva a ukazuje se, že nejsme proti těmto postojům bezmocní a bezvýznamní.

Zároveň si je potřeba uvědomit, že právní mechanismy, jak s nimi bojovat, již máme! Vedly nejen k potrestání viníků, ale i k jejich odhalení a veřejné dehonestaci. Toto si musí uvědomit všichni ti původci zla, díky kterým nyní vznikají spontánně v naší republice sbírky na podporu nevinných školáků a zvedají se kritické hlasy proti tomuto způsobu chování a soužití.

Stále si ovšem myslím, že to zdaleka nestačí. Zachycené otevřeně rasistické či xenofobní výroky jsou pouze špičkou toho, co se kolem nás děje denodenně. A nejen na internetu. Stále otevřeněji jsme konfrontováni s nenávistí, pohrdáním, otevřenou xenofobií či rasismem. Místo toho, abychom se silně vymezili proti těmto negativním projevům, mlčíme. Jen nemnozí se dokáží ozvat, projevit názor, vymezit se. A to je žalostně málo! Nechceme žít a vychovávat naše děti v zemi, která je otevřená, přátelská k ostatním a schopná soužití s jinými národy? 

Když si dovolím lehký exkurz do historie, tak ta nás stále učí, že největší tragédie vznikaly ze stejných scénářů. Nepatrné množství lidí dokázalo díky mlčící a nereagující „většině“ v konečné fázi rozpoutat teror, války a nepokoje. Ze zdánlivě malicherných věcí vznikaly zásadní okamžiky dějin, které negativně ovlivnily životy miliónů lidí. Právě díky této většině, která nenašla odvahu, čas a neměla zájem všechny tyto odporné skutky ihned po jejich vzniku odsuzovat a reagovat na ně, dostávají i dnes tyto názory stále větší prostor.  Neopakujme již tyto chyby, je třeba se ozvat! Ukázat, že tyto názory nejsou našimi názory a neschvalujeme je.

Proto vyzývám všechny spoluobčany: nezůstávejte nečinní, každý z hlasů, který se ozve na obranu nespravedlivě nařčených, je velmi potřebný. Ukažte, že vám stále záleží na tom, kde žijeme, v jaké společnosti a s jakými lidmi, a že nám není lhostejný ani osud lidí, kteří díky mnoha okolnostem nemají v životě tolik štěstí. Nebojte se klást důraz na hodnoty, kterými jsou tolerance, láska, aktivní občanská pomoc a porozumění. Hledejte cesty, jak aktivně poukazovat na všechny projevy rasismu, xenofobie a nesnášenlivosti. Za každým nesnášenlivým projevem vždy stojí konkrétní člověk! Aktivně zkoumejte všechny možné formy prosazování pozitivních hodnot do běžného života společnosti. Spojujte se, připojujte se k již existujícím, či přímo zakládejte nová občanská sdružení či organizace, které budou aktivně bojovat se všemi zachycenými projevy nesnášenlivosti. Také pochopte, kdy diskuze již nemají smysl a jediná cesta je využití právních kroků, které z pohledu nastavených občanských norem ukáží všem, co je a co není přijatelné v naší společnosti. Nebuďte prosím pasivní!

Zároveň vyzývám všechny právníky, pracovníky organizací zabývajícími se lidskými právy a příslušné zástupce státních institucí: Zveřejněte a šiřte všemi dostupnými prostředky pro širokou veřejnost cesty, jak se dají zachycené projevy netolerance, kyberšikany, rasismu a xenofobie řešit z pohledu českého práva. Víme, že tyto cesty již existují a jsou využívány! Ukažte a stanovte jednoduché postupy, jakými prostředky lze proti netolerantním spoluobčanům vystupovat. Vytvořte jednoduché šablony pro trestní oznámení, kterými je třeba zahrnout státní orgány ve všech zachycených případech projevů rasismu, xenofobie a nesnášenlivost.

Závěrem mi dovolte citovat Václava Havla s vizí, se kterou se plně ztotožňuji: ”Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovídám: o republice samostatné, svobodné, demokratické, o republice hospodářsky prosperující a zároveň sociálně spravedlivé, zkrátka o republice lidské, která slouží člověku, a proto má naději, že i člověk poslouží jí. O republice všestranně vzdělaných lidí, protože bez nich nelze řešit žádný z našich problémů – lidských, ekonomických, ekologických, sociálních a politických.“ (Zdroj: https://citaty.net/autori/vaclav-havel/).

Děkuji Vám všem za pozornost.

17. 11. – 19. 11. 2017

Viktor Machek

V závěru připomínám, že na podporu dětí ze školy v Teplicích existuje humanitární sbírka: ZDE a též soukromá aktivita pana Patrika Zandla: ZDE

Prosím šiřte tento text, komentujte, reagujte a zapojte se.

 

Doporučené linky III.

  • Aplikaci Strava není potřeba sportovcům představovat. Nyní se ukazuje, že data, která nashromáždí masa sportovců, se dají využít i jinak, než bylo původně zamýšleno. A takových překvapení nás čeká zřejmě více. zde
  • Jsi Čech, žiješ v Kanadě a řešíš obytnou dodávku. Tak si prostě jedno bydlení na kole postavíš. Úžasné! zde
  • Garmin má nové hodinky vycházející z modelu Fenix5. Tentokrát po potápěče. zde
  • Občas mě napadne, jak by takový dopis vrcholnému představiteli moci mohl vypadat v současnosti. A není vůbec od věci si vyhradit pár desítek minut na přečtení VH. zde
  • Honza Homolka z FairPlayFighter.com vydal e-knihu. A je to zajímavé čtení. Stahujte zde
  • Pokud rádi čtete šachovou literaturu, zvlášť tu historickou, vhod přijde možnost obratem projít zmiňované partie. A že jich je! Zkuste se třeba podívat na velmistra Capablanku a jeho partie zde
  • Příznivci turbomotorů pláčí, už i Jaguar připřavuje svůj „all-electric-fighter“ zde
  • Google postaví pro technologie smartcity rovnou celé město. Rozhodně se tedy nedrží při zdi. zde
  • Objevily se první obrázky tunelů pod Los Angeles Muskovy The Boring Company (tu dvojznačnost miluju!). Dreams come through… zde
  • Moc pěkná interaktivní prohlídka satelitních snímků, kde je vidět, kde za poslední roky přibylo a kde naopak ubylo světel v noci. Sestavit naši vládu to asi nepomůže, ale je to moc pěkně udělané. zde
  • Vy neposloucháte Paramount Styles? Nedělejte chybu. zde
  • Dlouhé psaní od Timothy Snydera (mj. Krvavé země) vyžaduje i dlouhé čtení. Ale stojí to za to. zde

Doporučené linky II.

  • V Rusku už se také zabývají 3D tiskem. A jak je u nich obvyklé, je to v maximální velikosti. Už umí vytisknout i dům. A pěkný. zde.
  • Také vás trochu děsí představa, že jste zavřeni v autě, které jede a nikdo ho neřídí? Tedy ono se řídí samo? Lexus ukázal svoji představu, jak by jeho další samořiditelné vlajkové auto (psát vlajková loď pro auto mi přijde jako nonsence) mělo vypadat. A nevypadá vůbec špatně. zde. 
  • A ještě jednou auta. Inženýři a designéři v Nissanu si s elektroauty a hybridy hrají již delší dobu, nyní se pochlapili a výsledek si můžete prohlédnout sami zde.
  • Že zápasníci MMA vesměs nejsou žádné vymlácené palice dokazuje Pavel Salčák, jedna z ústředních postav druhé série Oktagonu. Fighter, vegan, spolutvůrce nádherných bloků (sám mám jeden doma) a i jinak velmi zajímavý člověk. Jeho videoportrét připravil sport.cz a uvidíte i nejrychlejší KO v celé řadě Oktagonu. A rozhodně stojí za to. zde.
  • Budeme zase vrtat. Na Marsu. Kluci z NASA přišli na způsob, jak znovu u Curiosity zprovoznit porouchanou vrtačku. Tak držíme palce. zde.
  • Zelení ve volbách neuspěli, ba dokonce se dostali až na samou hranu voličského zájmu. Krom obvyklých komentářů stylu „já vám to říkal“,  Táňa Zabloudilová s Janem Bělíčkem z A2larmu šli ve své analýze hlouběji a nabízí i východiska. Zajímavé čtení i pro mě jako nevoliče. zde.
  • Výroční zpráva BISky za rok 2016 stojí za půlhodinu času a trochu koňaku. zde.
  • Kindle na iOS upgradoval verzi a je to hodně pěkná změna. Rozhodně doporučuji, pokud čtete na iPadech. zde.
  • Podzim je z pohledu plastikového modeláře ráj. Novinky v obchodech před Vánoci, do toho každou chvíli nějaká výstava. Život je skvělý. Jedna fotoreportáž z výstavy v Saaru, je zde.
  • Jakub Klauda přivezl znovu zlato z Mistrovství Evropy v muaythai! zde.
  • Fascinující dvě písmena: AI. Hodně zajímavé čtení o hlubokém učení a zlepšování výkonnosti AI zde.
  • Tvrdím to již nějakou dobu, Facebook a jemu podobné služby vytvářejí pro své uživatele dokonalou iluzi vlastního elektronického prostoru. Wikipedia stojící mimo tyto nově vznikající prostory je v krizi a klesají ji nejen návštěvníci, ale i dobrovolní editoři. Velmi zajímavé delší čtení zde.
  • Návodů „Jak fotit jako pánbůh“ je na netu mraky. Ale jen málo z nich vám poradí, jak udělat dobré fotky s kinofilmovým foťákem. zde.
  • Když máte rakovinu ve stádiu, kdy nad vámi lámou doktoři hůl, moc nadějí vám nezbývá. Nebo se prostě zkusíte začít léčit sami. Fascinující čtení zde.
  • Dessa zveřejnila nový song. Nádhera k poslechu zde.

Doporučené linky I.

Čas od času sem budu odkládat odkazy na věci, které mě osobně přijdou zajímavé a mohly by zaujmout i ostatní.

  • Pěkná recenze na klasiku středoformátu Mamiya 645 1000S od Tima Dobbse: zde
  • Vrchol všech triatletů v Koně skončil. Při pohledu na přehledy používaných chytrých hodinek v závodě, mě stále překvapuje druhá příčka Polaru a naopak nepřekvapuje dominance značky Garmin. zde. Naopak v používané obuvy při závodě se najde zastoupení všech zásadních značek dnešní doby. zde
  • Jezdím s touto audioknihou už 14 dní a musím doporučit. Havel. Žantovský. zde
  • Společně prozkoumejme tento knižní tip zkoumající (já vím… opět) 2 světovou válku. Vzorek v Kindle už čeká na přečtení. zde
  • Pokud chcete poslouchat něco trochu živějšího, zkuste rozhodně pár alb od NYC kapely Sick Of It All. Najdete na Spotify, Apple Music a samozřejmě zde.
  • Cestování v obytných autech, jejich úpravy, videa, návody, silná komunita. To vše najdete na Nomádem.cz.A je to zajímavé čtení. zde.
  • Nový plastikový model Vlaštovky aka Me-262 Schwalbe v měřítku 1:72 od Airfixu nevypadá vůbec špatně. zde
  • Včerejší svátek MMA v Pardubicích pod hlavičkou XFN skončil. Jubox Pokorný ve své zřejmě derniéře potěšil, Patrik Kincl to nakonec v hlavním boji večera s Mohamedem Sayahem doválčil po třetím kole na body. Výsledky zde Fotky z průběhu večera a videa tady.
  • Pokud máte pifku na sousedy, můžete se ještě ve velkém detailu podívat, jaké politické strany vaši teritoriálně blízcí lidé volili. iRozhlas diktuje. zde.
  • Novému jablečnému časopisu iPure se daří! A to je dobře. Ke čtení zde.

Kurz freedivingu

říjen 2015 Liberec u Martina Cheníčka (www.pimpyourlife.cz)

Jak už jsem psal, ke čtyřicátinám jsem si mimo jiné nadělil kurz freedivingu u Martina Cheníčka (aka pimpyourlife.cz instruktor vyučující pod  Freediving Instructors International), který poběhl o víkendu 10.-11. října v Liberci. Na Martina jsem kdysi pře lety dostal výborné reference od Petra Máry, který s ním také potápěl, takže s výběrem jsem neváhal A vyplatilo se. Kurz je koncipován pro úplné začátečníky, takže opravdu entry level do úplně nového světa.

A že to nový svět je, jsem se mohl přesvědčovat celé dva dny, které byly opravdu nabité k prasknutí jak teorií, tak poté i praxí a prvními pokusy v libereckém bazénu. Mimochodem: liberecký bazén (a nemyslím profláklý Babylon pro děti) je naprosto fantastické místo s padesátkou, pětadvacítkou, vířivkami a hlavně 8,5 m hlubokou jámou pro výcvik potápění. Takže paráda.

Samotná výuka (nebo jak správně výstižně nazvat neustálý příval infomací, tipů, osobních zkušeností, doporučení ze všech možných oblastí) probíhala pod Ještědem  v baráčku v parádní učebně a skoro jsem si nestačil psát poznámky. V tomto výborném zázemí jsme měli možnost i přespat a v rámci toho, že jsme sobotní program končili po 22:00, tak ani nezbyla energie na tah Libercem a každý jsme zapadli do spacáků rychlostí metelesku blesku.

Protože nás bylo opravdu hodně, přijel na víkend vypomoci s výukou i David Čáni (což je PÁN potápeč a jedna z hlav FII!) a Martinova přítelkyně Mirka nás v bazénu, i v jámě, dokázala naprosto bravurně usměrnit a zorganizovat tak, že jsme se všichni parádně prostřídali a zároveň si osvojili základy buddy systému. Hodně jsme cvičili bezpečnost, techniky záchrany, manipulaci s tělem freedivera, což mě hodně bavilo a i k tomu bych se chtěl v budoucnu nějakým záchranářským kurzem vrátit.

Pak přišly první zanořovací pokusy v jámě. Já jsem bojoval (a celý víkend nevyhrál) se špatnou ekvalizací, takže jsem sám sebe pouštěl tak do cca 4-5 metrů max, ale v rámci toho, že je třeba hodně pilovat pozici hlavy, zanoření a další věci, hloubka prostě nehrála celý víkend roli.

V neděli jsme bazénem začínali a jako první atrakce byly statiky. Vůbec jsem si neuměl představit, že dokážu tlamou ve vodě zadržet vzduch na 3 minuty a zůstat nehybný na hladině. Zvlášť poté, co jsem po první, zkušebním zadržení dechu, byl po minutě úplně hotový s panickými pocity topení 🙂 Nakonec jsem to – sice ne na třetí – ale na čtvrtý pokus dal s přehledem a tři minuty jsem vydržel bez dechu. Sám sebe jsem překvapil. Taktéž patří velký dík mému celovíkendovém buddymu Jardovi, se kterým jsme se fakt našli a i díky tomu, že on je zkušený scubák, tak prošli celým výcvikem naprosto bez problémů. Následná jáma byla už za odměnu, jistota při zanoření byla zase větší a prostor pro zlepšování konstatně ohromný, takže rozhodně není pochyb, že to celé pro mě nekončí.

Jedním slovem skvělý víkend! A hlavně, odnesl jsem si z toho mraky věcí (Martine díky!), které jsem si následně zpracoval, dělám na nich nebo už jsem je zapracoval do svého plánu na Tělo 2.0. Namátkou vyberu:

  • Kliky – pyramida 2x denně 7,6,5,4,3,2,1 (začínal jsem od 5,4,3,2,1 + zvýšení každý týden) takže nyní 56 kliků denně + následné zvýšení – posílení je prostě třeba jak v oblasti ramen, hrudníku, tak následně i břicha
  • Pracuji na svém středouší, Eustachovi, čistím, kapu, cvičím obě dvě metody ekvalizace – Nejde to zatím, ale určitě půjde. Zatím sem tam občas se zablýskne na lepší časy.
  • Vše z mléka už úplně pryč – zatím se to projevuje na postupném ještě větším odhlenění. Mléko nepiji už přes rok v rámci intolerance na laktózu.
  • Plavání opět na scéně – zatím 2x v týdnu cca 1,2-1,5 km dle tréninků, které jsem si stihnul od Martina opsat. Musím fakt hodně zamakat na kraulu a dostat se pohodově pod 2min/100m, ne jako teď.
  • Pranajama a cvičení s dechem – to je velká oblast, do které se nyní snažím postupně proniknout, čtu-zkouším-hledám.
  • Jóga se stala již skoro denní součástí mého života – i díky Martinovi, který nasdílel svoji sestavu. Kombinuji s některými sestavami na protažení a uvolnění.
  • Core trénink – další věc, kterou postupně zapracuji do svého denního režimu.

Závěr? Freediving jako součást mé cesty. Jak správně Martin zdůrazňoval: příprava na něj, to je 80% jiného tréninku a z těch zbývajících 20% je zhruba 5% vertikální ponor. Zbytek? To je prostě kopec zábavy, tréninku různých disciplín, práce s tělem, dechem, myslí a dalšími složkami Já. Takže cesta.

 

CAMERA
První pokusy aneb všechno špatně, včetně pozice hlavy
CAMERA
Touch the bottom

A nakonec jedno video, které jsem natočil:

Jak si splnit běžecký sen

První maraton jsem uběhl relativně strašně brzy od začátku mého běhání. V květnu 2005 jsem začal s popobíháním a v září téhož roku jsem v Kladně hrdině 8x obkroužil 5 km okruh (a nezbláznil se z kroužení, i když to bylo fakt na palici) a za 4:01 jsem se dostal na hranici 42,2 km. Pak jsem se na start maratonu postavil ještě třikrát. Jednou jsem si vylepšil čas na 3:38 (nebo také 3:41 od výstřelu, pořád nevím, co se přesně má uvádět), podruhé jsem si odskočil do Sosnové, kde jsem tentokrát zakroužil 4x 10 km (a zařekl se, že okruhy už víc ne) a potřetí jsem ho nedoběhl. To, když jsem si svůj posled pokus spojil s charitativním výběrem peněz na Paraple. Vybrali jsme tehdy řádově přes 30 tisíc a já… nedoběhl. Namotivován a zároveň vystresován takovým závazkem, který jsem učinil pro tolik lidí, kteří mi na Paraple přidali své peníze, jsem od 20. kilometru za velikého vedra střídavě zvracel a motal se u patníků, válel se ve stínu a bylo mi fakt blbě. Po 31 kilometrech výplachu žaludku jsem se na to prostě vykašlal. A nedoběhl.

Z této zkušenosti jsem se ještě rok dostával. Přestalo mě dokonce bavit běhání, do toho jsem řešil jiné problémy a dost jsem zápasil se svým egem. Přeci jenom, to mé zklamání vycházelo prvotně z toho, že jsem si myslel, že jsem zklamal spoustu lidí. Což samozřejmě tak nebylo. Ale vysvětlete to mému egu.

Zhruba po roce jsem se nějak dal dohromady a začal zase intenzivněji běhat (v objemech cca 1500 km ročně), ale chuť do jakéhokoliv závodění opadla. A nebaví mě vlastně dodnes. Spíš jsem si – pod dojmem kamaráda ultramaratonce Petra –  začal říkat, že bych se…jako…taky…třeba chtěl…podívat, co je za tou hranicí 42 km a proč to zajímá tolik lidí.

Začal jsem na nějaký delší běh myslet někdy kolem roku 2009. Předminulý a minulý rok jsem si s toutu myšlenkou reálně pohrával, ale stále jsem cítil, že nejsem připraven. Fyzicky jsem dost možná připraven byl, ale nebyl jsem si prostě jist. Tak jsem si jen tak pobíhal a čekal jsem na nějaký signál, že do toho půjdu. Ten přišel letos po velmi vydařeném jaře a začátku léta, kdy se mi běhalo naprosto skvěle a bez problémů jsem se pohyboval v časech pod 4:45 min/km bez nějaké znatelné nadměrné únavy.

Bylo rozhodnuto. Začal jsem si skládat pomalu vlastní plán. Cílem bylo uběhnout aspoň 50 km a pojmout to jako vlastní akci, tzn. žádný závod, žádná manifestace, fáborky, sliby, řeči, fanoušci. Pouze já. Později mi došlo, že to zase tak dobrý nápad není a když jsem o celé akci přemýšlel hlouběji, zavolal jsem ultramaratonci Petrovi a vše mu vysvětlil. Včetně nesmělého návrhu, zda by mi nedělal na cestě doprovod. Občas spolu běháme a pokud mám rád nějakou společnost při běhání, tak právě on ometá v mém soukromém TopTenu sparringů nejvyšší příčky. Ke všemu, zůstat někde na půce cestě viset a volat si doprovodný vůz, by moc sportovní nebylo. Takže bylo rozhodnuto.

Ke všemu jsem se ve své rozvrhu dost těžko hledal nějaký rozumný den, který by jednak ladil s rozvrhem Petra, a který by zároveň zbytečně neubíral můj čas s dětmi. Proto jsem se v jednu bláznivou chvilku nad kalendářem klepnul tužkou do čela a napsal Petrovi smsku přibližně v duchu:”hele půjdem to v noci, bude ještě větší zážitek (mám pocit, že jsem napsal, že to bude prdel, ale to je jedno) a hlavně klid a nebudeme muset nikam spěchat. A to se vyplatí!”. Odpověď přišla takřka obratem a byla kladná. Spadl jsem se židle. Tušil jsem, že to bude zážitek jak prasnice, protože v noci jsem sice párkrát běžel, dokonce jsem v roce 2006 zajišťoval logisticky první a posledí UltraNachtLauf, kdy netroufaje si běžet, jsem dělal alespoň doprovodného řidiče a kluci tehdy uběhli kolem 65(!) km v noci. Nicméně obecně vzato v noci se při běhání dost bojím v lese a tak nastala vzrušená doba ladění trasy, kde moje jediná podmínka byla:”ať vidím aspoň na kilometr kolem mě a neběžíme moc v lese“. Petr se párkrát zamyslel a následně mě ujistil, že vše je připraveno. Dokonce část trasy ještě pokusně proběhl!

Termín tak nějak logicky vyplynul na začátek září. V pátek 4. 9. v 21:00jsme si plácli rukama a do čelovek a vyběhli z Újezda. Nechal jsem na Petrovi nejen zajištění trasy, ale i zvolení tempa s tím, že zkušenost vyhrává a on nejlíp ví, co se děje tam za tou hranicí, kde jsem to důvěrně znal já (tj. válení se po trávě, neschopnost mluvit, dýchat, udržet cokoliv v žaludku a další vychytávky, které jsem stačil na maratonech zažít). I přesto jsme Klánovicemi probíhali v tempu 5:30 a když jsme přebíhali dálnici před Horno Porno, tak jsme dokonce celý kilometr běželi kolem 5:24. V Zelenči jsem to už nevydržel a zeptal jsem se Petra, jestli tohle měl v plánu, abych se obatem dozvěděl, že nikoliv a že když mě tak vidí a cítí jak nám to jde, nemá cenu se nějak přehnaně brzdit. V panice jsme málem nestihnul zabočit do labyrintu cyklostezky. Ale nechal jsem to být a moc jsem nad tím nepřemýšlel.

Ono také nebylo moc času, protože i přesto že byla již pořádná tma, tak pořád bylo na co koukat. Vše podkreslovaly (jak patetické!) kužely našich čelovek a pravidelné dopady nohou. Tu na beton, tu na štěrkovou cestu. Ostatně velká pochvala za výběr trasy letí do Újezda k Petrovi. Až na jeden úsek těsně před otočkou na 25. kilometru, který jsme běželi v lese, jsme se jinak krásně drželi cyklostezky, která s postupně zavedla k Labi, kde jsme několik kilometrů běželi proti proudu, abychom se nasměrovali posléze k Lysé nad Labem.

Po doběhu do vesničky Byšičky, o které jsem do té doby neměl ani zdání, jsme se poplácali po baťůžcích, vyfotili jsme se u ceduly, narvali do sebe trochu jídla a otočili jsme se zpět. Na 25. kilometru jsem se cítil úplně v pohodě, žádný problém se zatím neobjevil a i tempově jsme se pak pohybovali kolem 5:45, což bylo přesně tak akorát i na pokec.

Jediná věc, která mě na zpáteční cestě začala trápit byla moje tradiční nevolnost a blbě mi bylo celý zbytek cesty. Zase jsme si vzal nějaké tyčinky, natlačil do sebe suprdupr sladký gel a už bylo vymalováno. Naštěstí ne úplně doslova, ale i tak mi dával žaludek jasný signál, že do dalších běhů s jídlem musím něco udělat. Takto jsem mohl pak už jen pít vodu a od Petra jsem dostal na cucání Enervit tablety, které mě dlouho bavili v puse a stav nezhoršovaly, takže dobrý.

Jak jsme se zpět přiblížili do Káraného, tak kolem 30. kilometru už ustaly i jakékoliv hovory. Nebylo už třeba mluvit. Bylo těsně po půlnoci, běželi jsme vedle sebe, občas za sebou. V dálce svítila první světla Zelenče. Najednou mi bylo prostě fajn. Únavu jsem vůbec necítil, zima mi nebyla a nebýt rozdivočelého žaludku, tak to bylo 100%. I tak to byl skvělý zážitek. V noci se při běhání všechny vjemy jakoby násobí, světlo, tma, zvuky, ruchy, nenadálé tiché pasáže. Vlastní zvuky, dech, sem tam poznámka od spoluběžce, v dálce vlak, auta na dálnici. Je toho opravdu mnoho a nudou jsem se rozodně netrápil.

Ke všemu v Zelenči jsem si poprvé nahlas zařval (znalci vědí, že “tchiboo”, ostatní prominou, nebudu to vysvětlovat), když jsme se podle měřáků dotkly hranice 42,2 km (matně tuším někdy kolem 4:15 hod běhu). To už jsme měli tempo nad 6 minut, ale to bylo poslední, co jsem chtěl řešit. Zbývalo nějakých 8-9 kilometrů a začal jsem slušně tuhnout. Předtím jsem si říkal, že klasických 32. kilometr, kde se láme chleba na maratonu, prosvištěl jako by nic, ale na 42. kilometru jsem si uvědomil, že do cíle máme ještě tak hodinu souvislého běhu.

Naštěstí jsem drobnou krizi zažehnal (druhá byla asi horší těsně před koncem) a znovu jsme se ponořilo do tichého tempa. Přeběhli jsme dálnici zpět ke Klánovicím a naposled se ponořili do tamního lesoparku, ve kterém jsou postaveny v dlouhých řadách domky, vily i megastavby, které připomínají řízení PVO. Inu, proti gustu…

Druhá a definitivní krize přišla v závěrečném kilometru před klánovickým nádražím. Je tam taková hooodně dlouhá rovná uliční pasáž, kde už jsem měl najednou všeho dost a Petra jsem trápil klasicku dětskou otázku “kdy už tam budem?“. Naštěstí je neuvěřitelně trpělivý a tak mých 178 dotazů během posledních 500 metrů nechával bez komentáře. Místo toho se najednou podíval na své vívoactive hodinky a řekl jen “a jsme tady!”

A byli jsme tam! Ještě jsem tedy pro můj klid popoběhli nějakých 300 metrů, než se mi stejný údaj ukázal na mých Garminech 110 a fakt jsme tam byli! Bylo půl třetí ráno, stáli jsme za nádražím u nějakého domu a právě jsme uběhli 50 kilometrů.  Teprve teď mě začaly pořádně bolet nohy a najednou se mi už fak tnic nechtělo Můj sen jsem si splnil a lepší dárek ke čtyřicátinám jsem si nemohl vymyslet! Stisky rukou, žádný velký kecy. Nechal jsem všechny pocity prostě vylítnut a znovu si zařval do ztichlé ulice a s výrazem “já su tak štastný” jsem se pomalu sesunul k zemi. Byl jsem šťastný. Tam jsem začal po chvíli lobbovat u Petra, že by možná nebyl tak špatný nápad přivolat taxi, ale on pobaveně počkal, až se trochu zmátořím a společně jsme došli k autům.

Závěrem chci hlavně poděkovat Petrovi, nejen, že do toho se mnou šel, ale že se potkáváme také už skoro deset let a je tak pořád někde kolem mě. Bez něho by nejen tento běh byl poloviční, to nemluvím ani krásně vybrané trase!

A pro vás, kteřá nad něčím podobným přemýšlíte mám jednu radu: pokud opravdu něco chcete, začněte na tom makat hned. A nepřestaňte. Pak jde všechno.

Zde je kompletní záznam běhu

IMG_0613