Apple a jak dál?

Od poslední keynote Apple 25. března uplynula nějaká doba a po již zcela obvyklých názorových střetech (Apple upadá a je to hrůza/Apple neuvěřitelně pokročil a vzrušuje mě ještě více) a komentářích (Prodám ledvinu, koupím strašně drahý telefon/Už nemám co prodat, nich nechci), je myslím čas se na tu celou jablečnou hitparádu podívat shora, vzít do ruky své křišťálové koule a zkusit si zavěštit možné směry dalšího vývoje. Jen tak, bez záruky a pro zábavu.

Tak za prvé je dobré poznamenat, že ačkoliv v táboře applistů nastalo rozpačité mlčení při znovu uvedení iPad Mini a doteď se v podstatě neumí shodnout, co by měl Mini v jejich kompletním portfoliu nahradit, Apple bez nějakého většího ohlasu doplnil a uzavřel svůj hardwarový kruh včetně dokonalého napojení na iCloud. Když se podívám na portfolio Apple výrobků (od hodinek, sluchátek přes mobily, iPady, Macbooky až ke stolnímu počítači), tak myslím, že už není smyslem, aby si uživatel koupil všechno (jako třeba nadšeně hýkající redaktoři applích zinů), ale aby si sestavil svoje vlastní portfolio. Přesně podle svých potřeb. K tomu mu Apple nabízí už zcela ucelenou hitparádu výrobků, které – o to je velmi důležité – mají skoro srovnatelné výkonnové parametry. A milí uživateli, stačí si z podnosu vybrat cokoliv. Co se ti bude hodit. To je důležité vzít v potaz, protože nám to naznačuje dva směry budoucího vývoje: Konzumaci obsahu v rámci předplatného a Práci v zaměstnání. To je také důvod, proč v dohledné době neuvidíme nic ve stylu „ehm… one more thing..“ Focus Applu je jinde.

Poznámku o výkonu jsem nezmínil jen tak. Podle mě další logický krok bude spočívat v tom, že iOS se stane jediným operačním systémem Applu. Proč? Protože uživatel už teď neřeší, co je OS, ale chce mít jednu logiku ovládání, navyklé postupy a design. V otázce toho posledního se iOS a OSX již dramaticky sbližují, je to jen otázka času. Opět to proběhne bez nějakého velkého ohlasu. Pro Apple to bude ke všemu znamenat opět možnost většího soustředění na jednu konkrétní věc. Steve by měl radost.

S tím následně souvisí další věc, kterou si představuji a tou je koncept počítače v kapse. Samozřejmě, každý v současné době nosíme po kapsách velmi výkonné počítače. Teď už jde jen o to, jak celý současný koncept a hlavně naše přemýšlení zbourat a prohlásit, že ať máte v kapse cokoliv, dá se s tím udělat libovolná věc. Představte si následující situaci: Jdu po ulici, někde v kapse iPhone (ale také třeba jen Apple Watch s LTE), v uších AirPody. Vyřídím poslední hovor a vcházím do kanceláře. Sundávám sluchátka, kabát a usedám ke stolu, kde je pouze monitor, klávesnice a myš. Siri požádám, ať mi rozsvítí monitor a ejhle: mobil (Apple Watch) se automaticky připojil na všechny periferie na stole a já mohu provádět všechnu práci jako na jakémkoliv notebooku včetně tisku. Ke všemu se mi díky prostorové nabíječce v místnosti apple strojek neustále nabíjí. Netuším, kde ho mám schovaný, ale to už mi vůbec nevadí, prostě s ním pracuji. A to i díky jedné věci, kterou je také nutné zmínit.

Tou věcí, která je schopna posunout používání Apple výrazně skokově dopředu, je právě oblast práce v kanceláři pro normální lidi. Všimli jste si, že ačkoliv je práce na Applech možná a milleniálové nás přesvědčují, že je to jediná správná cesta, jak si vydělat na fair trade kávu a barevné ponožky, tak v běžném firemním životě, je třeba práce s iPad Pro většinou výsadou manažerů? Či vysokých manažerů?

Jinými slovy, pod těmito špičkami a vyšší/střední příjmovou třídou se schovává ohromný trh lidí, kteří by k práci mohli používat třeba své soukromé iPhony nebo iPady. Které si sami chtějí koupit nebo již koupili. Je to dle mého další směr vývoje, kterým Apple půjde. Respektive již na tom pracuje. Už teď je možné na Applech používat bez problémů všechny aplikace kancelářského Microsoftu. A sám musím říci, že jsou velmi povedené a používám je denně. Tyto aplikace jsou stále vlajková loď a firemní standard většiny firem. A Apple dobře ví, že ještě dlouho budou. A dle mého názoru si říká: „Když se nám povede nastavit vše tak, aby zaměstnanci nepotřebovali ke své práci standardní notebooky (čti: aby si sami vybrali z naší nabídky, na čem chtějí pracovat) a byli schopni se do jakékoliv pracovního prostředí zapojit a přitom umět splnit firemní standardy (protože Microsoft dodává svůj kancelářský balík na iOS), tak jsme schopni výrazně narušit celý trh s přenosnými počítači. A co víc, uživatel se bude nejen s našimi výrobky bavit a konzumovat obsah (cokoliv mu předhodíme si předplatí), ale i aktivně pracovat bez toho, aniž by musel třeba potupně lézt za firemními ajťáky a žádat o výjimku pro používání nástrojů o Apple.“

Pak je velký předpoklad, že počet uživatelů zase raketově poroste (nic se nešíří rychleji v kanceláři, než drby o sekretářkách a to, kdo si co nového koupil) a s tím nejen prodeje, ale především jakékoliv formy předplatného na cokoliv. A o to se už hraje v současné době. Nikoliv prodeje, ale předplatné obsahu na ucelených platformách budou určovat vliv a velikost firem v další dekádě.

Píšu si poznámku, že 14. 4. 2029 se k této úvaze vrátím a uvidíme, jak jsem se (ne)trefil.

Ty nemáš telefonní číslo?

O víkendu jsem se zabýval zajímavým mentálním cvičením. Jako obvykle o víkendech, jsem měl v telefonu airplane módu a v kapse jsem ho měl pouze proto, že jsem poslouchal stažené podcasty. Otázka, která mě napadla, když jsem šel mezi rybníky, zněla jednoduše: dokážeme v dnešní době ještě vůbec existovat bez telefonního čísla?

A nemyslím tím situaci, kdy telefonní číslo máme, ale hrajeme si s nastavením telefonu, vypnutými notifikacemi, don´t disturb módem a dalšími výmysly poslední doby, které nás dokáží vytrhnout z permanentního čumění do mobilu a pomáhají nás vracet do reality. (Mimochodem vyzkoušeno, zavedeno do praxe a funguje to. Ale o tom možná jindy.)

Myslím tím situaci, kdy by člověk neměl vůbec žádné vlastní telefonní číslo. Žádné. Což je představa natolik absurdní, že mě zaujala. Krom jiného i proto, že žijeme v době, kdy telefonní číslo stojí 50 Kč a dá se sehnat doslova na každém rohu.

Co se v od doby bouřlivého rozmachu mobilních telefonních čísel stalo? Považujeme je za tak samozřejmou věc, že se z nich stala součást naší identity a… identifikace. Sami si zkuste například spočítat u kolika služeb máte číslo uvedeno pro ověření nebo kolikrát používáte číslo pro autentifikaci pro přístup do různých služeb nebo aplikací. Nebo jak automaticky vypisujeme telefonní číslo do jakýchkoliv formulářů na úřadech. Třeba na finančním úřadu. V bankách. Z telefonního čísla se stal stejně důležitý a důvěryhodný údaj jako třeba z rodného čísla nebo čísla občanského průkazu. Při pracovních záležitostech svým číslem doslova pohazujeme. „Když budete něco potřebovat, zavolejte…“ Díky telefonnímu číslu jsme na dosah rodině a lidem, na kterých nám záleží. Můžeme díky tomu řešit nejen to, co budeme dělat o víkendu, ale jsme schopni se postarat o vlastního potomka, kterému se ve škole udělalo šoufl z prověrky z matematiky tak, že pozvracel školní ředitelnu i s osazenstvem. Být dostupný  a svázán s jedním (z více) číslem je naprosto normální věc a nepřijde nám divná. Samozřejmě, proč také. Žijeme v době, která je fantomem snadné komunikace a dostupnosti přímo posedlá. (O to víc mě zaráží, jak moc spolu nemluvíme).

Šel jsem tedy po polní cestě a snažil si představit situaci, kdy bych existoval, měl své rodné číslo, svoje čísla dokladů, svůj rodný list. Měl bych asi i nějakou e-mailovou schránku, možná skype nebo nějakou jinou technovychytávku na komunikaci v noťasu. Ale neměl bych telefonní číslo.

Jak by asi život bez něho vypadal? Dokázal bych ze sebe udělat před úřady stejně důvěryhodného člověka stejně jako někdo, kdo bez problémů nadiktuje telefonní číslo, úřednice si jej zapíše a nikdy na něj nezavolá? Uměl bych úřady přesvědčit, že ke vzájemného spojení chci využívat pouze písemnou formu? Dokázal bych být stále bonitním klientem v bance, která by mě i nadále důvěřovala a nechala mě platit hypotéku? Nebo mi ji umožnila získat? Dokázal bych vlastně bez čísla projít přes 3D secure ochranu v rámci internetového bankovnictví? Neodebral by mi Odbor sociální péče plačíčí dítě jako rodiči, který se neumí řádně starat o vlastní děti? Dokázal bych se vůbec zaregistrovat do některých nabízených služeb na internetu a stádně se radovat z jejich používání? A být zaměstnancem bez telefonního čísla? To už ani nedomýšlím.

A co vlastní komunikace? Jak by se asi změnila? Jak by se mi lidí dovolali? Kam? Když se podívám na svůj výpis hovorů, jednoznačně vede rodina. Jistě správně tipujete, že od ženy. (kdo to jinak, ať hodí iPhonem) Pak denně pracovní hovory. Pak sem tam občas zavolá kamarád nebo známý. Díky datovým přenosům mraky zpráv z různých komunikátorů. Pak dlouho nic a končí to neodolatelnými nabídkami na různé služby, které s nedíky odmítám. Žena by si určitě našla způsob, jak mi zadávat různé úkoly. Zbytek? Přestal bych pro ně existovat.

Vlastně mi to připomíná situaci, kdy jsem četl knížku o jednom průkopníkovi, který ze svého života vyloučil peníze a žil v jeskyni bez nich. Na otázku, jak si obstarává věci k životu po delším váhání připustil, že celkem těžko. A že je z toho nakonec sám dost překvapen a že si myslel, že když prostě ze života škrtne pouze jednu věc, tak zbytek věcí se tak nějak zařídí sám.

V dnešní době se prostě jedná o tak neuvěřitelnou představu, která nejen že napadne pouze mě, ale ve své podstatě by se jednalo o extrémní případ a vypadnutí ze sociální společnosti. Rázem by bylo tolik věcí a služeb nedostupných nebo dostupných se značnými potížemi. Stal by se ze mě prostě potížista. Kolečko, které najednou nezapadá do nastaveného soukolí a které způsobuje problémy. Sobě a i jiným, kteří nejsou na tuto alternativu vůbec připraveni.

Pevněji jsem stiskl telefon v kapse, vytáhl ho, přihlásil do sítě a pocítil jistý pocit bezpečí. Stále existuji! Pro jistotu jsem rovnou zkontroloval, zda mi někdo v mezičase nezavolal. Co kdyby.