Časopis Svět běhu

Celkem nenápadně se na běžecké scéně etabluje velmi zajímavý čtvrtletník formátu A5 s názvem Svět běhu. Původně jsem si ho předplatil minulý rok z čisté zvědavosti, ale postupně se zvyšující úroveň článků, reportáží, bežeckých plánů, zajímavých lokalit a závodů, mě zceal bez problémů přesvědčila o tom, že jsem si ho předplatil na další dva roky. Doporučuji ke čtení Svět běhu.

Ty nemáš telefonní číslo?

O víkendu jsem se zabýval zajímavým mentálním cvičením. Jako obvykle o víkendech, jsem měl v telefonu airplane módu a v kapse jsem ho měl pouze proto, že jsem poslouchal stažené podcasty. Otázka, která mě napadla, když jsem šel mezi rybníky, zněla jednoduše: dokážeme v dnešní době ještě vůbec existovat bez telefonního čísla?

A nemyslím tím situaci, kdy telefonní číslo máme, ale hrajeme si s nastavením telefonu, vypnutými notifikacemi, don´t disturb módem a dalšími výmysly poslední doby, které nás dokáží vytrhnout z permanentního čumění do mobilu a pomáhají nás vracet do reality. (Mimochodem vyzkoušeno, zavedeno do praxe a funguje to. Ale o tom možná jindy.)

Myslím tím situaci, kdy by člověk neměl vůbec žádné vlastní telefonní číslo. Žádné. Což je představa natolik absurdní, že mě zaujala. Krom jiného i proto, že žijeme v době, kdy telefonní číslo stojí 50 Kč a dá se sehnat doslova na každém rohu.

Co se v od doby bouřlivého rozmachu mobilních telefonních čísel stalo? Považujeme je za tak samozřejmou věc, že se z nich stala součást naší identity a… identifikace. Sami si zkuste například spočítat u kolika služeb máte číslo uvedeno pro ověření nebo kolikrát používáte číslo pro autentifikaci pro přístup do různých služeb nebo aplikací. Nebo jak automaticky vypisujeme telefonní číslo do jakýchkoliv formulářů na úřadech. Třeba na finančním úřadu. V bankách. Z telefonního čísla se stal stejně důležitý a důvěryhodný údaj jako třeba z rodného čísla nebo čísla občanského průkazu. Při pracovních záležitostech svým číslem doslova pohazujeme. „Když budete něco potřebovat, zavolejte…“ Díky telefonnímu číslu jsme na dosah rodině a lidem, na kterých nám záleží. Můžeme díky tomu řešit nejen to, co budeme dělat o víkendu, ale jsme schopni se postarat o vlastního potomka, kterému se ve škole udělalo šoufl z prověrky z matematiky tak, že pozvracel školní ředitelnu i s osazenstvem. Být dostupný  a svázán s jedním (z více) číslem je naprosto normální věc a nepřijde nám divná. Samozřejmě, proč také. Žijeme v době, která je fantomem snadné komunikace a dostupnosti přímo posedlá. (O to víc mě zaráží, jak moc spolu nemluvíme).

Šel jsem tedy po polní cestě a snažil si představit situaci, kdy bych existoval, měl své rodné číslo, svoje čísla dokladů, svůj rodný list. Měl bych asi i nějakou e-mailovou schránku, možná skype nebo nějakou jinou technovychytávku na komunikaci v noťasu. Ale neměl bych telefonní číslo.

Jak by asi život bez něho vypadal? Dokázal bych ze sebe udělat před úřady stejně důvěryhodného člověka stejně jako někdo, kdo bez problémů nadiktuje telefonní číslo, úřednice si jej zapíše a nikdy na něj nezavolá? Uměl bych úřady přesvědčit, že ke vzájemného spojení chci využívat pouze písemnou formu? Dokázal bych být stále bonitním klientem v bance, která by mě i nadále důvěřovala a nechala mě platit hypotéku? Nebo mi ji umožnila získat? Dokázal bych vlastně bez čísla projít přes 3D secure ochranu v rámci internetového bankovnictví? Neodebral by mi Odbor sociální péče plačíčí dítě jako rodiči, který se neumí řádně starat o vlastní děti? Dokázal bych se vůbec zaregistrovat do některých nabízených služeb na internetu a stádně se radovat z jejich používání? A být zaměstnancem bez telefonního čísla? To už ani nedomýšlím.

A co vlastní komunikace? Jak by se asi změnila? Jak by se mi lidí dovolali? Kam? Když se podívám na svůj výpis hovorů, jednoznačně vede rodina. Jistě správně tipujete, že od ženy. (kdo to jinak, ať hodí iPhonem) Pak denně pracovní hovory. Pak sem tam občas zavolá kamarád nebo známý. Díky datovým přenosům mraky zpráv z různých komunikátorů. Pak dlouho nic a končí to neodolatelnými nabídkami na různé služby, které s nedíky odmítám. Žena by si určitě našla způsob, jak mi zadávat různé úkoly. Zbytek? Přestal bych pro ně existovat.

Vlastně mi to připomíná situaci, kdy jsem četl knížku o jednom průkopníkovi, který ze svého života vyloučil peníze a žil v jeskyni bez nich. Na otázku, jak si obstarává věci k životu po delším váhání připustil, že celkem těžko. A že je z toho nakonec sám dost překvapen a že si myslel, že když prostě ze života škrtne pouze jednu věc, tak zbytek věcí se tak nějak zařídí sám.

V dnešní době se prostě jedná o tak neuvěřitelnou představu, která nejen že napadne pouze mě, ale ve své podstatě by se jednalo o extrémní případ a vypadnutí ze sociální společnosti. Rázem by bylo tolik věcí a služeb nedostupných nebo dostupných se značnými potížemi. Stal by se ze mě prostě potížista. Kolečko, které najednou nezapadá do nastaveného soukolí a které způsobuje problémy. Sobě a i jiným, kteří nejsou na tuto alternativu vůbec připraveni.

Pevněji jsem stiskl telefon v kapse, vytáhl ho, přihlásil do sítě a pocítil jistý pocit bezpečí. Stále existuji! Pro jistotu jsem rovnou zkontroloval, zda mi někdo v mezičase nezavolal. Co kdyby.

FREE TIBET

10. 3. #neokupaci #freetibet

Chceme vyjádřit solidaritu a morální podporu s Tibeťany, kteří žijí ve své nesvobodné zemi i v exilu. Každoročně 10. března si připomínáme krvavě potlačené povstání ve Lhase, při kterém přišlo v roce 1959 o život více než 80 tisíc Tibeťanů a Jeho Svatost dalajlama byl donucen uprchnout do indického exilu. 

Plavec a pauza na oběd #wassermann

Raritní foto z doby, kdy jsem si myslel, že jsem žralok

Jednou z věcí, kterou musí každý plavec vyřešit je i pečlivé plánování tréninků a rozvržení času, který je schopen pro sebe vyhradit. V rámci toho, že můj bazén přijímá návštěvy pouze od poledne, nezbývá než si položit základní manažerskou otázku: „Co jsem schopen za hodinu obědové pauzy stihnout?“ a samozřejmě ji vyřešit.


Pročetl jsem mnoho literatury, natahal do Evernote mraky poznámek od PP (pokročilých plavců) a vyšlo mi, že jedna hodina bude bohatě stačit. Podle nějakých tabulek na Internetech jsem odvodil, že za daný čas budu schopen uplavat nejméně dva kilometry. Teorii bychom měli. Je čas ji ověřit v praxi. Pro lepší seznámení s výsledkem, jsem pečlivě zaznamenal praktický pokus o trénink:


11:00 – končím poslední pracovní poradu a vytahuji svačinu. Při přípravě jsem se dočetl, že je potřeba nepodcenit příjem kalorií a proto z modré krabičky s medvídkem, kterou jsem potají uzmul synovi, tahám dva tlustě namazané chleby se sádlem (tuky!) proložené bohatě cibulí (vitamín C!). K tomu jsem si přinesl ještě malou láhev s mlékem ve tvaru kravičky (mléko je zdravé!). 

11:05 – slzící a tiše pokašlávající kolegy ignoruji a statečně dojídám chleby. 

11:15 – kontroluji hodiny

11:25 – kontroluji hodiny a tiše si zpívám písničku rybičky Dory z kresleného filmu Hledá se Nemo: „můžeš plavat, můžeš plavat…“ Cítím se nabuzeně a v duchu se vidím v dráze.

11:55 – vypínám lapťop a dopíjím mléko. V kanclu je od mé svačinky otevřené okno. Vítám to, protože to je báječná příležitost se trochu otužit.

12:00 – sbíhám schody a utíkám na nedaleké parkoviště k mému Fiatu 500, kde je celý kufr vyplněn věcmi na plavání.

12:07 – parkuji Fiata mezi dva firemní Suberby napříč a dobíhám k bazénové recepci. 

12:08 – vracím se k autu pro věci na plavání.

12:10 – zaplacení proběhne hladce, dostávám chip a číslo skříňky. Jako obvykle sousední skříňky jsou již obsazeny nadrženými a namakanými triatlety, mezi jejichž svaly se snažím svléknout, vytáhnout plavky a moc neočumovat. 

12:12 – pouštím horkou sprchu a poprvé se dostavuje panika ze studené vody v bazénu. Zkouším si vymyslet důvod, proč nejít plavat, ale jsem odstrčen jakousi plovoucí hyperpomůckou, kterou drží jeden z triatletů do chodby k bazénu. Není cesty zpět.

12:13 – začíná mi být kurevská zima

12:14 – podaří se mi najít mezi mým plaveckým harampádím brýle do vody. Po zjištění, že se jedná o synovi potápěčské brýle ve tvaru hodně sjetého delfína, si je sundávám a nalézám konečně ty správné. Okamžitě se zamlžují. Vůbec nic nevidím, ale zase určitě vypadám jak plavec.

12:15 – čas ponoru! Pořád je mi kurevská zima a tak s lehkým výkřikem padám z okraje bazénu do vody. Je strašně studená i přes optimistická ujištění informačních tabulí s údajem 27 C. Brýle jsem si asi špatně nasadil, okamžitě se plní vodou a tvoří opravdu iluzorní pohled na svět skrz akvárium. Naučeným pohybem se snažím odrazit od kraje bazénu v dráze, kde zatím nikdo není. Nořím hlavu do vody a nasazuji svůj kraul.

12:16 – dorážím po první 25m délce k okraji bazénu a nemohu se nadechnout. Během cesty jsem si spočítal, že pro dosažení dnešního cíle mi zbývá pouhých 23143 otočení. Jsem úplně roztřesen zimou, zanikajícím optimismem a drobnými vlnami, které přicházejí z vedlejší dráhy od povídajících si velryb s pestrými květovanými koupacími čepicemi.

12:25 – něco mi říká, že cílových 2000 metrů nedám ani omylem. Doplavávám první dvoustovku. Přešel jsem potupně na prsa a přestal konečně lokat vodu. Matně si uvědomuji, že voda kolem mě smrdí po cibuli.

12:30 – dráhy se postupně plní svalnatými triatlety, kteří kolem mě frčí jak motorové čluny. Už je moc nevnímám a snažím se alespoň nepřestat máchat rukama.

12:40 – po sérii nedorozumění a nevhodného chování ze strany spoluplavců, kteří mi dávali jasně najevo, že dráha s nápisem „Rychlá“ není pro mě, jsem se ocitnul na kraji bazénu mezi velrybami. Jediné, co mě těší je fakt, že jsem daleko nejmladší. Bohužel i tam jsem nejpomalejší. 

12:45 – čas přerušit trénink a pádit do sprchy. Nejde mi vylézt ani po schůdkách a na břehu sotva stojím. Stále nic nevidím a do sprchy trefím jen díky plavčíkovi s bidlem, který mě postrkuje správným směrem.

12:46 – napadá mě, že si sundám své závodní brýle a zjišťuji, že jsem stále s velrybami. Tentokrát ve sprše. Čas na strategický ústup, ale i tak kvičí a snaží se zakrýt svá povislá těla prostěradly z dvojlůžka.

12:48 – konečně ve správné sprše! Rychle se sprchuji a pádím do šatny. Osušení je dílem okamžiku, vkládám hlavu do hučícího přístroje, který mi okamžitě vypálí díry do hlavy a v běhu odevzdávám čip na recepci. Stále je mi zima a kupodivu pocit vlhka nepřestává. A to jsem si pro dnešní den půjčil ženin ohromný růžový ručník.

12:55 – parkuji auto a mažu zpět do kanceláře. Mám luxusních 5 minut k dobru, které trávím v zaseklém výtahu. Nicméně to všechno vnímám přes zvukotěsnou hradbu uší zalitých chlorovanou vodou. 

13:00 – dosedám na své místo s pocitem pokořitele kanálu La Manche a zkoumám, jaká část těla mě nebolí. 

13:05 – na pánské toaletě si sundavám plavky, které jsem si zapomněl sundat ve sprše.

Sportu zdar!

Pojďme trochu trénovat #wassermann

Pokud jsem se rozhodl, že mým letošním cílem bude venkovní (daleko)plavba a to ještě ne za zcela ideálních bazénových podmínek (rozuměj bazénově 27 C teplá modře obarvená voda), je třeba se k tomuto cíli nějakým způsobem začít blížit. V mém případě to bude znamenat postupné plnění dvou předpokladů: pravidelné plavání je samozřejmost. A pokud budu přemýšlet o tom, že v dubnu už bych chtěl zkoušet plavat v otevřených bazénech v mém okolí, tak to bude chtít začít se soustavným otužováním a přípravou na teplotu vody, kterou zatím amatérsky odhaduji na cca 15-20 C. Což je zatím pro mě něco, co si dokážu pouze teoreticky představit. A naštěstí jsem vytáhl z půdy svůj neoprén, kterým jsem kdysi používal na windsurfing. Je třeba vyzkoušet, zda se do něj budu schopen znovu narvat (a hlavně ho pak zase sundat) a plavat v něm v módu #čumizgumy.


Při tvorbě plánu vycházím z toho, na co jsem zvyklý u běhání. Kratší (a případně intenzivnější) tréninkové jednotky přes týden a jeden delší trénink o víkendu. (I když připouštím, že podle toho, co jsem zatím vyčetl, je ideální počet tréninků 4-5) Plán tedy vypadá zcela jednoduše: Kromě tréninků s dětmi (2-3x týdně), se chci 2x týdně se dostat do bazénu aspoň na 1,5 km a o víkendu uplavat 2-3 km v jednom tréninku. Takže řekněme, že chci  odplavat 3-5 km týdně. Pokud se v pracovním týdnu dostanu do bazénu pouze jednou, také se nic neděje. Nejsem Sáblíková, abych se musel strhnout.


Co se týče otužování, tak tam je situace zcela neprobádaná. Už jsem sice učinil nějaké domácí pokusy, ale dopadlo to fiaskem. Ke všemu zbytek rodiny si, díky mému řevu a pískání ve sprcháči, myslel, že si v koupelně ubližuji, teprve po vysvětlení se všichni uklidnili s konstatováním: „táta zase blbne a akorát z toho bude nemocnej„. Což tedy není mým cílem. Zkusil jsem trochu zasurfovat po Internetech a našel jsem pár postupů jak začít bez řevu, které vyzkouším na začátku a popíšu poté v samostatném příspěvku. Předběžně zatím v hlavě spřádám plán s názvem „Obden“.


A nyní drobně k aktuální situaci a tělesných předpokladech, které (ne)mám. Plavu pomalu. Plavu mizerně kraul. Nejvíc v životě jsem uplaval 2,5 km a skoro jsem nevylezl z bazénu. Plavu dokonce tak mizerně, že kdysi můj učitel plavání po půl roce snažení konstatoval, že by bylo nejlepší, kdybych např. nohy nechával při kraulu v šatní skřínce, a s pláčem odešel učit nemotorné děti, které posléze vyhrávaly ve vodě kdejaký pohár. Moje rychlost kraulu se zasekla někde mezi 1:50 – 2:20 min/na km, takže do dráhy pro rychlé plavce se nacpu teprve ve chvíli, kdy tam nikdo není. Vážím 72-3 kg na 185 cm výšky, podle BMI, které vychází skoro záporně, nemám ani gram tuku. Když bych vám to měl názorně přiblížit a srovnat se ZPO (Zaručeně Praví Otužilci), tak to vypadá přibližně takto:

Z výrazu tváře je jasně vidět, že i hubeňouři jsou připraveni na vše…
Někteří ZPO utáhnou i člun…
Kolega Venclovský byl mj. prvním testerem sportovních hodinek Garmin a svářečských brýlí ŽHAVEX.


Takže, shrnuto. Jsem bez předpokladů, mám nadšení, cíl, rodina si opět myslí, že jsem se zbláznil. Plavat již nějaký ten měsíc chodím, otužovat se začnu. A uvidíme.

Vyhlášení Akce #wassermann

Delší dobu jsem si sem nic neodložil a myslím, že je čas opět oprášit tento zápisník. Důvodem nebude protentokrát detailní rozbor stokrát omílané poučky o digitálním detoxu, nastavení padesátého systému osobní produktivity (který většinou selže 10 minut po vypuknutí jakékoliv krize), ukázání naprosto nezajímavého telefonu nebo existenciální úvahy nad tím, že mi bude letos už 44 let. Tím důvodem, proč probouzím Fénixe, je pro tentokrát něco trochu jiného.

Někteří z vás možná ví (většina samozřejmě neví), že jsem zhruba od roku 2005 hodně svého volného času věnoval běhání. To vyústilo v průběhu let do několika samostatných příběhů. Díky běhání jsem našel celoživotní nejlepší kamarády, spoluzaložil a pak prodal Běhej.com, uběhl mnoho půlmaratónů, několik maratónů a jeden ultramaraton a celkem spokojeně držím roční kilometráž přes 1000 km ročně. Což  – jak vám poví většina ortodoxních a zaručeně pravých běžců – není nic moc a pokud bych se s nimi měl srovnávat, tak mají 100% mají pravdu. (stejně jako že mají lepší boty, hodinky, kalhoty a určitě i delší přirození). 


Jedním, ze směrů, kam jsem přetavil svoje nadšení pro rychlejší horizontální pohyb, bylo také založení (s podobnými nadšenci) oddílu orientačního běhu Moravan Louňovice, po jehož hlavičkou trénujeme již druhým rokem malé děti a celkový počet členů oddílu překročil třicítku. Z hýbacího pohledu mi tato pravidelnost (včetně další hýbací aktivity pomocného trenéra fotbalu Slavia Louňovice) bohatě stačí. K tomu se přidal i faktor štěstí z toho, že se věnuji něčemu, co má smysl nejen pro mě.  Na druhou stranu stále uznávám, že i po čtyřicítce by měl mít člověk nějaký osobní cíl, směr a trochu osobní zábavy, která v očích rodinných příslušníků hraničí buď se šílenstvím nebo krizí středního věku. Nebo obojím.


A tímto krátkým exkurzem se dostávám k tomu, co bude námětem (doufám, že dlouhodobým) tohoto blogu. Rozhodl jsem se, že kromě výše zmíněných aktivit a v rámci toho, že mě běhací (sebe)závody už moc nelákají, vyhlašuji sám pro sebe novou výzvu. Výzvu, která je pro mě dokonalé území nikoho, neprozkoumanou oblastí a místem, které mě již dlouho láká k průzkumu. Něčím, o čem přemýšlím již delší dobu. Tou výzvou je dálkové plavání na otevřené (a třeba i tekoucí) vodě. Chci plavat v rybnících, jezerech, zkusit se nechat unášet proudem řeky, navštívit přehrady. Plavat z jednoho břehu na druhý a pak zase zpátky. V Hamburku na Labi se srazit s tankerem… Tak to už přeháním, ale myslím, že jsem svůj záměr zatím dost vyložil. Prostě se jednoduše ponořit do vody a plavat. A o tom, jak moc jsou moje první úvahy naivní a úsměvné, si zde budu vést poctivé zápisky. Konkrétní cíl, který mám pro sebe připraven na letošní rok, popíši postupně v dalších příspěvcích. Stejně tak jako i cestu, která mě k němu povede.

A abych byl stále trendy (i v rámci toho, že mileniálům již delší dobu koukám zezadu na jejich pěstěné plnovousy), pracovně svoji soukromou výzvu budu označovat hashtagem #wassermann.


Pro sebe si slibuji hodně zábavy, průzkum a prošlapávání slepých uliček nejen na otevřené vodě, dostatek chladu a mokra, pachu zašlého neoprenu, zařezaných plavek vyšlých dávno z módy a předsenilní nahluchlost způsobenou vodou v uších. Budu rád, když se mi tu občas podíváte přes rameno. 


Takže Akci #wassermann zdar!

Jeden z mých tréninkových bazénů. Aktuálně v něm ještě nefunguje ohřev vody, ale předpokládám, že s jarem se to zlepší.