Časopis Svět běhu

Celkem nenápadně se na běžecké scéně etabluje velmi zajímavý čtvrtletník formátu A5 s názvem Svět běhu. Původně jsem si ho předplatil minulý rok z čisté zvědavosti, ale postupně se zvyšující úroveň článků, reportáží, bežeckých plánů, zajímavých lokalit a závodů, mě zceal bez problémů přesvědčila o tom, že jsem si ho předplatil na další dva roky. Doporučuji ke čtení Svět běhu.

Ty nemáš telefonní číslo?

O víkendu jsem se zabýval zajímavým mentálním cvičením. Jako obvykle o víkendech, jsem měl v telefonu airplane módu a v kapse jsem ho měl pouze proto, že jsem poslouchal stažené podcasty. Otázka, která mě napadla, když jsem šel mezi rybníky, zněla jednoduše: dokážeme v dnešní době ještě vůbec existovat bez telefonního čísla?

A nemyslím tím situaci, kdy telefonní číslo máme, ale hrajeme si s nastavením telefonu, vypnutými notifikacemi, don´t disturb módem a dalšími výmysly poslední doby, které nás dokáží vytrhnout z permanentního čumění do mobilu a pomáhají nás vracet do reality. (Mimochodem vyzkoušeno, zavedeno do praxe a funguje to. Ale o tom možná jindy.)

Myslím tím situaci, kdy by člověk neměl vůbec žádné vlastní telefonní číslo. Žádné. Což je představa natolik absurdní, že mě zaujala. Krom jiného i proto, že žijeme v době, kdy telefonní číslo stojí 50 Kč a dá se sehnat doslova na každém rohu.

Co se v od doby bouřlivého rozmachu mobilních telefonních čísel stalo? Považujeme je za tak samozřejmou věc, že se z nich stala součást naší identity a… identifikace. Sami si zkuste například spočítat u kolika služeb máte číslo uvedeno pro ověření nebo kolikrát používáte číslo pro autentifikaci pro přístup do různých služeb nebo aplikací. Nebo jak automaticky vypisujeme telefonní číslo do jakýchkoliv formulářů na úřadech. Třeba na finančním úřadu. V bankách. Z telefonního čísla se stal stejně důležitý a důvěryhodný údaj jako třeba z rodného čísla nebo čísla občanského průkazu. Při pracovních záležitostech svým číslem doslova pohazujeme. „Když budete něco potřebovat, zavolejte…“ Díky telefonnímu číslu jsme na dosah rodině a lidem, na kterých nám záleží. Můžeme díky tomu řešit nejen to, co budeme dělat o víkendu, ale jsme schopni se postarat o vlastního potomka, kterému se ve škole udělalo šoufl z prověrky z matematiky tak, že pozvracel školní ředitelnu i s osazenstvem. Být dostupný  a svázán s jedním (z více) číslem je naprosto normální věc a nepřijde nám divná. Samozřejmě, proč také. Žijeme v době, která je fantomem snadné komunikace a dostupnosti přímo posedlá. (O to víc mě zaráží, jak moc spolu nemluvíme).

Šel jsem tedy po polní cestě a snažil si představit situaci, kdy bych existoval, měl své rodné číslo, svoje čísla dokladů, svůj rodný list. Měl bych asi i nějakou e-mailovou schránku, možná skype nebo nějakou jinou technovychytávku na komunikaci v noťasu. Ale neměl bych telefonní číslo.

Jak by asi život bez něho vypadal? Dokázal bych ze sebe udělat před úřady stejně důvěryhodného člověka stejně jako někdo, kdo bez problémů nadiktuje telefonní číslo, úřednice si jej zapíše a nikdy na něj nezavolá? Uměl bych úřady přesvědčit, že ke vzájemného spojení chci využívat pouze písemnou formu? Dokázal bych být stále bonitním klientem v bance, která by mě i nadále důvěřovala a nechala mě platit hypotéku? Nebo mi ji umožnila získat? Dokázal bych vlastně bez čísla projít přes 3D secure ochranu v rámci internetového bankovnictví? Neodebral by mi Odbor sociální péče plačíčí dítě jako rodiči, který se neumí řádně starat o vlastní děti? Dokázal bych se vůbec zaregistrovat do některých nabízených služeb na internetu a stádně se radovat z jejich používání? A být zaměstnancem bez telefonního čísla? To už ani nedomýšlím.

A co vlastní komunikace? Jak by se asi změnila? Jak by se mi lidí dovolali? Kam? Když se podívám na svůj výpis hovorů, jednoznačně vede rodina. Jistě správně tipujete, že od ženy. (kdo to jinak, ať hodí iPhonem) Pak denně pracovní hovory. Pak sem tam občas zavolá kamarád nebo známý. Díky datovým přenosům mraky zpráv z různých komunikátorů. Pak dlouho nic a končí to neodolatelnými nabídkami na různé služby, které s nedíky odmítám. Žena by si určitě našla způsob, jak mi zadávat různé úkoly. Zbytek? Přestal bych pro ně existovat.

Vlastně mi to připomíná situaci, kdy jsem četl knížku o jednom průkopníkovi, který ze svého života vyloučil peníze a žil v jeskyni bez nich. Na otázku, jak si obstarává věci k životu po delším váhání připustil, že celkem těžko. A že je z toho nakonec sám dost překvapen a že si myslel, že když prostě ze života škrtne pouze jednu věc, tak zbytek věcí se tak nějak zařídí sám.

V dnešní době se prostě jedná o tak neuvěřitelnou představu, která nejen že napadne pouze mě, ale ve své podstatě by se jednalo o extrémní případ a vypadnutí ze sociální společnosti. Rázem by bylo tolik věcí a služeb nedostupných nebo dostupných se značnými potížemi. Stal by se ze mě prostě potížista. Kolečko, které najednou nezapadá do nastaveného soukolí a které způsobuje problémy. Sobě a i jiným, kteří nejsou na tuto alternativu vůbec připraveni.

Pevněji jsem stiskl telefon v kapse, vytáhl ho, přihlásil do sítě a pocítil jistý pocit bezpečí. Stále existuji! Pro jistotu jsem rovnou zkontroloval, zda mi někdo v mezičase nezavolal. Co kdyby.

FREE TIBET

10. 3. #neokupaci #freetibet

Chceme vyjádřit solidaritu a morální podporu s Tibeťany, kteří žijí ve své nesvobodné zemi i v exilu. Každoročně 10. března si připomínáme krvavě potlačené povstání ve Lhase, při kterém přišlo v roce 1959 o život více než 80 tisíc Tibeťanů a Jeho Svatost dalajlama byl donucen uprchnout do indického exilu.