Vyhlášení Akce #wassermann

Delší dobu jsem si sem nic neodložil a myslím, že je čas opět oprášit tento zápisník. Důvodem nebude protentokrát detailní rozbor stokrát omílané poučky o digitálním detoxu, nastavení padesátého systému osobní produktivity (který většinou selže 10 minut po vypuknutí jakékoliv krize), ukázání naprosto nezajímavého telefonu nebo existenciální úvahy nad tím, že mi bude letos už 44 let. Tím důvodem, proč probouzím Fénixe, je pro tentokrát něco trochu jiného.

Někteří z vás možná ví (většina samozřejmě neví), že jsem zhruba od roku 2005 hodně svého volného času věnoval běhání. To vyústilo v průběhu let do několika samostatných příběhů. Díky běhání jsem našel celoživotní nejlepší kamarády, spoluzaložil a pak prodal Běhej.com, uběhl mnoho půlmaratónů, několik maratónů a jeden ultramaraton a celkem spokojeně držím roční kilometráž přes 1000 km ročně. Což  – jak vám poví většina ortodoxních a zaručeně pravých běžců – není nic moc a pokud bych se s nimi měl srovnávat, tak mají 100% mají pravdu. (stejně jako že mají lepší boty, hodinky, kalhoty a určitě i delší přirození). 


Jedním, ze směrů, kam jsem přetavil svoje nadšení pro rychlejší horizontální pohyb, bylo také založení (s podobnými nadšenci) oddílu orientačního běhu Moravan Louňovice, po jehož hlavičkou trénujeme již druhým rokem malé děti a celkový počet členů oddílu překročil třicítku. Z hýbacího pohledu mi tato pravidelnost (včetně další hýbací aktivity pomocného trenéra fotbalu Slavia Louňovice) bohatě stačí. K tomu se přidal i faktor štěstí z toho, že se věnuji něčemu, co má smysl nejen pro mě.  Na druhou stranu stále uznávám, že i po čtyřicítce by měl mít člověk nějaký osobní cíl, směr a trochu osobní zábavy, která v očích rodinných příslušníků hraničí buď se šílenstvím nebo krizí středního věku. Nebo obojím.


A tímto krátkým exkurzem se dostávám k tomu, co bude námětem (doufám, že dlouhodobým) tohoto blogu. Rozhodl jsem se, že kromě výše zmíněných aktivit a v rámci toho, že mě běhací (sebe)závody už moc nelákají, vyhlašuji sám pro sebe novou výzvu. Výzvu, která je pro mě dokonalé území nikoho, neprozkoumanou oblastí a místem, které mě již dlouho láká k průzkumu. Něčím, o čem přemýšlím již delší dobu. Tou výzvou je dálkové plavání na otevřené (a třeba i tekoucí) vodě. Chci plavat v rybnících, jezerech, zkusit se nechat unášet proudem řeky, navštívit přehrady. Plavat z jednoho břehu na druhý a pak zase zpátky. V Hamburku na Labi se srazit s tankerem… Tak to už přeháním, ale myslím, že jsem svůj záměr zatím dost vyložil. Prostě se jednoduše ponořit do vody a plavat. A o tom, jak moc jsou moje první úvahy naivní a úsměvné, si zde budu vést poctivé zápisky. Konkrétní cíl, který mám pro sebe připraven na letošní rok, popíši postupně v dalších příspěvcích. Stejně tak jako i cestu, která mě k němu povede.

A abych byl stále trendy (i v rámci toho, že mileniálům již delší dobu koukám zezadu na jejich pěstěné plnovousy), pracovně svoji soukromou výzvu budu označovat hashtagem #wassermann.


Pro sebe si slibuji hodně zábavy, průzkum a prošlapávání slepých uliček nejen na otevřené vodě, dostatek chladu a mokra, pachu zašlého neoprenu, zařezaných plavek vyšlých dávno z módy a předsenilní nahluchlost způsobenou vodou v uších. Budu rád, když se mi tu občas podíváte přes rameno. 


Takže Akci #wassermann zdar!

Jeden z mých tréninkových bazénů. Aktuálně v něm ještě nefunguje ohřev vody, ale předpokládám, že s jarem se to zlepší.