Plavec a pauza na oběd #wassermann

Raritní foto z doby, kdy jsem si myslel, že jsem žralok

Jednou z věcí, kterou musí každý plavec vyřešit je i pečlivé plánování tréninků a rozvržení času, který je schopen pro sebe vyhradit. V rámci toho, že můj bazén přijímá návštěvy pouze od poledne, nezbývá než si položit základní manažerskou otázku: „Co jsem schopen za hodinu obědové pauzy stihnout?“ a samozřejmě ji vyřešit.


Pročetl jsem mnoho literatury, natahal do Evernote mraky poznámek od PP (pokročilých plavců) a vyšlo mi, že jedna hodina bude bohatě stačit. Podle nějakých tabulek na Internetech jsem odvodil, že za daný čas budu schopen uplavat nejméně dva kilometry. Teorii bychom měli. Je čas ji ověřit v praxi. Pro lepší seznámení s výsledkem, jsem pečlivě zaznamenal praktický pokus o trénink:


11:00 – končím poslední pracovní poradu a vytahuji svačinu. Při přípravě jsem se dočetl, že je potřeba nepodcenit příjem kalorií a proto z modré krabičky s medvídkem, kterou jsem potají uzmul synovi, tahám dva tlustě namazané chleby se sádlem (tuky!) proložené bohatě cibulí (vitamín C!). K tomu jsem si přinesl ještě malou láhev s mlékem ve tvaru kravičky (mléko je zdravé!). 

11:05 – slzící a tiše pokašlávající kolegy ignoruji a statečně dojídám chleby. 

11:15 – kontroluji hodiny

11:25 – kontroluji hodiny a tiše si zpívám písničku rybičky Dory z kresleného filmu Hledá se Nemo: „můžeš plavat, můžeš plavat…“ Cítím se nabuzeně a v duchu se vidím v dráze.

11:55 – vypínám lapťop a dopíjím mléko. V kanclu je od mé svačinky otevřené okno. Vítám to, protože to je báječná příležitost se trochu otužit.

12:00 – sbíhám schody a utíkám na nedaleké parkoviště k mému Fiatu 500, kde je celý kufr vyplněn věcmi na plavání.

12:07 – parkuji Fiata mezi dva firemní Suberby napříč a dobíhám k bazénové recepci. 

12:08 – vracím se k autu pro věci na plavání.

12:10 – zaplacení proběhne hladce, dostávám chip a číslo skříňky. Jako obvykle sousední skříňky jsou již obsazeny nadrženými a namakanými triatlety, mezi jejichž svaly se snažím svléknout, vytáhnout plavky a moc neočumovat. 

12:12 – pouštím horkou sprchu a poprvé se dostavuje panika ze studené vody v bazénu. Zkouším si vymyslet důvod, proč nejít plavat, ale jsem odstrčen jakousi plovoucí hyperpomůckou, kterou drží jeden z triatletů do chodby k bazénu. Není cesty zpět.

12:13 – začíná mi být kurevská zima

12:14 – podaří se mi najít mezi mým plaveckým harampádím brýle do vody. Po zjištění, že se jedná o synovi potápěčské brýle ve tvaru hodně sjetého delfína, si je sundávám a nalézám konečně ty správné. Okamžitě se zamlžují. Vůbec nic nevidím, ale zase určitě vypadám jak plavec.

12:15 – čas ponoru! Pořád je mi kurevská zima a tak s lehkým výkřikem padám z okraje bazénu do vody. Je strašně studená i přes optimistická ujištění informačních tabulí s údajem 27 C. Brýle jsem si asi špatně nasadil, okamžitě se plní vodou a tvoří opravdu iluzorní pohled na svět skrz akvárium. Naučeným pohybem se snažím odrazit od kraje bazénu v dráze, kde zatím nikdo není. Nořím hlavu do vody a nasazuji svůj kraul.

12:16 – dorážím po první 25m délce k okraji bazénu a nemohu se nadechnout. Během cesty jsem si spočítal, že pro dosažení dnešního cíle mi zbývá pouhých 23143 otočení. Jsem úplně roztřesen zimou, zanikajícím optimismem a drobnými vlnami, které přicházejí z vedlejší dráhy od povídajících si velryb s pestrými květovanými koupacími čepicemi.

12:25 – něco mi říká, že cílových 2000 metrů nedám ani omylem. Doplavávám první dvoustovku. Přešel jsem potupně na prsa a přestal konečně lokat vodu. Matně si uvědomuji, že voda kolem mě smrdí po cibuli.

12:30 – dráhy se postupně plní svalnatými triatlety, kteří kolem mě frčí jak motorové čluny. Už je moc nevnímám a snažím se alespoň nepřestat máchat rukama.

12:40 – po sérii nedorozumění a nevhodného chování ze strany spoluplavců, kteří mi dávali jasně najevo, že dráha s nápisem „Rychlá“ není pro mě, jsem se ocitnul na kraji bazénu mezi velrybami. Jediné, co mě těší je fakt, že jsem daleko nejmladší. Bohužel i tam jsem nejpomalejší. 

12:45 – čas přerušit trénink a pádit do sprchy. Nejde mi vylézt ani po schůdkách a na břehu sotva stojím. Stále nic nevidím a do sprchy trefím jen díky plavčíkovi s bidlem, který mě postrkuje správným směrem.

12:46 – napadá mě, že si sundám své závodní brýle a zjišťuji, že jsem stále s velrybami. Tentokrát ve sprše. Čas na strategický ústup, ale i tak kvičí a snaží se zakrýt svá povislá těla prostěradly z dvojlůžka.

12:48 – konečně ve správné sprše! Rychle se sprchuji a pádím do šatny. Osušení je dílem okamžiku, vkládám hlavu do hučícího přístroje, který mi okamžitě vypálí díry do hlavy a v běhu odevzdávám čip na recepci. Stále je mi zima a kupodivu pocit vlhka nepřestává. A to jsem si pro dnešní den půjčil ženin ohromný růžový ručník.

12:55 – parkuji auto a mažu zpět do kanceláře. Mám luxusních 5 minut k dobru, které trávím v zaseklém výtahu. Nicméně to všechno vnímám přes zvukotěsnou hradbu uší zalitých chlorovanou vodou. 

13:00 – dosedám na své místo s pocitem pokořitele kanálu La Manche a zkoumám, jaká část těla mě nebolí. 

13:05 – na pánské toaletě si sundavám plavky, které jsem si zapomněl sundat ve sprše.

Sportu zdar!