Jak si splnit běžecký sen

První maraton jsem uběhl relativně strašně brzy od začátku mého běhání. V květnu 2005 jsem začal s popobíháním a v září téhož roku jsem v Kladně hrdině 8x obkroužil 5 km okruh (a nezbláznil se z kroužení, i když to bylo fakt na palici) a za 4:01 jsem se dostal na hranici 42,2 km. Pak jsem se na start maratonu postavil ještě třikrát. Jednou jsem si vylepšil čas na 3:38 (nebo také 3:41 od výstřelu, pořád nevím, co se přesně má uvádět), podruhé jsem si odskočil do Sosnové, kde jsem tentokrát zakroužil 4x 10 km (a zařekl se, že okruhy už víc ne) a potřetí jsem ho nedoběhl. To, když jsem si svůj posled pokus spojil s charitativním výběrem peněz na Paraple. Vybrali jsme tehdy řádově přes 30 tisíc a já… nedoběhl. Namotivován a zároveň vystresován takovým závazkem, který jsem učinil pro tolik lidí, kteří mi na Paraple přidali své peníze, jsem od 20. kilometru za velikého vedra střídavě zvracel a motal se u patníků, válel se ve stínu a bylo mi fakt blbě. Po 31 kilometrech výplachu žaludku jsem se na to prostě vykašlal. A nedoběhl.

Z této zkušenosti jsem se ještě rok dostával. Přestalo mě dokonce bavit běhání, do toho jsem řešil jiné problémy a dost jsem zápasil se svým egem. Přeci jenom, to mé zklamání vycházelo prvotně z toho, že jsem si myslel, že jsem zklamal spoustu lidí. Což samozřejmě tak nebylo. Ale vysvětlete to mému egu.

Zhruba po roce jsem se nějak dal dohromady a začal zase intenzivněji běhat (v objemech cca 1500 km ročně), ale chuť do jakéhokoliv závodění opadla. A nebaví mě vlastně dodnes. Spíš jsem si – pod dojmem kamaráda ultramaratonce Petra –  začal říkat, že bych se…jako…taky…třeba chtěl…podívat, co je za tou hranicí 42 km a proč to zajímá tolik lidí.

Začal jsem na nějaký delší běh myslet někdy kolem roku 2009. Předminulý a minulý rok jsem si s toutu myšlenkou reálně pohrával, ale stále jsem cítil, že nejsem připraven. Fyzicky jsem dost možná připraven byl, ale nebyl jsem si prostě jist. Tak jsem si jen tak pobíhal a čekal jsem na nějaký signál, že do toho půjdu. Ten přišel letos po velmi vydařeném jaře a začátku léta, kdy se mi běhalo naprosto skvěle a bez problémů jsem se pohyboval v časech pod 4:45 min/km bez nějaké znatelné nadměrné únavy.

Bylo rozhodnuto. Začal jsem si skládat pomalu vlastní plán. Cílem bylo uběhnout aspoň 50 km a pojmout to jako vlastní akci, tzn. žádný závod, žádná manifestace, fáborky, sliby, řeči, fanoušci. Pouze já. Později mi došlo, že to zase tak dobrý nápad není a když jsem o celé akci přemýšlel hlouběji, zavolal jsem ultramaratonci Petrovi a vše mu vysvětlil. Včetně nesmělého návrhu, zda by mi nedělal na cestě doprovod. Občas spolu běháme a pokud mám rád nějakou společnost při běhání, tak právě on ometá v mém soukromém TopTenu sparringů nejvyšší příčky. Ke všemu, zůstat někde na půce cestě viset a volat si doprovodný vůz, by moc sportovní nebylo. Takže bylo rozhodnuto.

Ke všemu jsem se ve své rozvrhu dost těžko hledal nějaký rozumný den, který by jednak ladil s rozvrhem Petra, a který by zároveň zbytečně neubíral můj čas s dětmi. Proto jsem se v jednu bláznivou chvilku nad kalendářem klepnul tužkou do čela a napsal Petrovi smsku přibližně v duchu:”hele půjdem to v noci, bude ještě větší zážitek (mám pocit, že jsem napsal, že to bude prdel, ale to je jedno) a hlavně klid a nebudeme muset nikam spěchat. A to se vyplatí!”. Odpověď přišla takřka obratem a byla kladná. Spadl jsem se židle. Tušil jsem, že to bude zážitek jak prasnice, protože v noci jsem sice párkrát běžel, dokonce jsem v roce 2006 zajišťoval logisticky první a posledí UltraNachtLauf, kdy netroufaje si běžet, jsem dělal alespoň doprovodného řidiče a kluci tehdy uběhli kolem 65(!) km v noci. Nicméně obecně vzato v noci se při běhání dost bojím v lese a tak nastala vzrušená doba ladění trasy, kde moje jediná podmínka byla:”ať vidím aspoň na kilometr kolem mě a neběžíme moc v lese“. Petr se párkrát zamyslel a následně mě ujistil, že vše je připraveno. Dokonce část trasy ještě pokusně proběhl!

Termín tak nějak logicky vyplynul na začátek září. V pátek 4. 9. v 21:00jsme si plácli rukama a do čelovek a vyběhli z Újezda. Nechal jsem na Petrovi nejen zajištění trasy, ale i zvolení tempa s tím, že zkušenost vyhrává a on nejlíp ví, co se děje tam za tou hranicí, kde jsem to důvěrně znal já (tj. válení se po trávě, neschopnost mluvit, dýchat, udržet cokoliv v žaludku a další vychytávky, které jsem stačil na maratonech zažít). I přesto jsme Klánovicemi probíhali v tempu 5:30 a když jsme přebíhali dálnici před Horno Porno, tak jsme dokonce celý kilometr běželi kolem 5:24. V Zelenči jsem to už nevydržel a zeptal jsem se Petra, jestli tohle měl v plánu, abych se obatem dozvěděl, že nikoliv a že když mě tak vidí a cítí jak nám to jde, nemá cenu se nějak přehnaně brzdit. V panice jsme málem nestihnul zabočit do labyrintu cyklostezky. Ale nechal jsem to být a moc jsem nad tím nepřemýšlel.

Ono také nebylo moc času, protože i přesto že byla již pořádná tma, tak pořád bylo na co koukat. Vše podkreslovaly (jak patetické!) kužely našich čelovek a pravidelné dopady nohou. Tu na beton, tu na štěrkovou cestu. Ostatně velká pochvala za výběr trasy letí do Újezda k Petrovi. Až na jeden úsek těsně před otočkou na 25. kilometru, který jsme běželi v lese, jsme se jinak krásně drželi cyklostezky, která s postupně zavedla k Labi, kde jsme několik kilometrů běželi proti proudu, abychom se nasměrovali posléze k Lysé nad Labem.

Po doběhu do vesničky Byšičky, o které jsem do té doby neměl ani zdání, jsme se poplácali po baťůžcích, vyfotili jsme se u ceduly, narvali do sebe trochu jídla a otočili jsme se zpět. Na 25. kilometru jsem se cítil úplně v pohodě, žádný problém se zatím neobjevil a i tempově jsme se pak pohybovali kolem 5:45, což bylo přesně tak akorát i na pokec.

Jediná věc, která mě na zpáteční cestě začala trápit byla moje tradiční nevolnost a blbě mi bylo celý zbytek cesty. Zase jsme si vzal nějaké tyčinky, natlačil do sebe suprdupr sladký gel a už bylo vymalováno. Naštěstí ne úplně doslova, ale i tak mi dával žaludek jasný signál, že do dalších běhů s jídlem musím něco udělat. Takto jsem mohl pak už jen pít vodu a od Petra jsem dostal na cucání Enervit tablety, které mě dlouho bavili v puse a stav nezhoršovaly, takže dobrý.

Jak jsme se zpět přiblížili do Káraného, tak kolem 30. kilometru už ustaly i jakékoliv hovory. Nebylo už třeba mluvit. Bylo těsně po půlnoci, běželi jsme vedle sebe, občas za sebou. V dálce svítila první světla Zelenče. Najednou mi bylo prostě fajn. Únavu jsem vůbec necítil, zima mi nebyla a nebýt rozdivočelého žaludku, tak to bylo 100%. I tak to byl skvělý zážitek. V noci se při běhání všechny vjemy jakoby násobí, světlo, tma, zvuky, ruchy, nenadálé tiché pasáže. Vlastní zvuky, dech, sem tam poznámka od spoluběžce, v dálce vlak, auta na dálnici. Je toho opravdu mnoho a nudou jsem se rozodně netrápil.

Ke všemu v Zelenči jsem si poprvé nahlas zařval (znalci vědí, že “tchiboo”, ostatní prominou, nebudu to vysvětlovat), když jsme se podle měřáků dotkly hranice 42,2 km (matně tuším někdy kolem 4:15 hod běhu). To už jsme měli tempo nad 6 minut, ale to bylo poslední, co jsem chtěl řešit. Zbývalo nějakých 8-9 kilometrů a začal jsem slušně tuhnout. Předtím jsem si říkal, že klasických 32. kilometr, kde se láme chleba na maratonu, prosvištěl jako by nic, ale na 42. kilometru jsem si uvědomil, že do cíle máme ještě tak hodinu souvislého běhu.

Naštěstí jsem drobnou krizi zažehnal (druhá byla asi horší těsně před koncem) a znovu jsme se ponořilo do tichého tempa. Přeběhli jsme dálnici zpět ke Klánovicím a naposled se ponořili do tamního lesoparku, ve kterém jsou postaveny v dlouhých řadách domky, vily i megastavby, které připomínají řízení PVO. Inu, proti gustu…

Druhá a definitivní krize přišla v závěrečném kilometru před klánovickým nádražím. Je tam taková hooodně dlouhá rovná uliční pasáž, kde už jsem měl najednou všeho dost a Petra jsem trápil klasicku dětskou otázku “kdy už tam budem?“. Naštěstí je neuvěřitelně trpělivý a tak mých 178 dotazů během posledních 500 metrů nechával bez komentáře. Místo toho se najednou podíval na své vívoactive hodinky a řekl jen “a jsme tady!”

A byli jsme tam! Ještě jsem tedy pro můj klid popoběhli nějakých 300 metrů, než se mi stejný údaj ukázal na mých Garminech 110 a fakt jsme tam byli! Bylo půl třetí ráno, stáli jsme za nádražím u nějakého domu a právě jsme uběhli 50 kilometrů.  Teprve teď mě začaly pořádně bolet nohy a najednou se mi už fak tnic nechtělo Můj sen jsem si splnil a lepší dárek ke čtyřicátinám jsem si nemohl vymyslet! Stisky rukou, žádný velký kecy. Nechal jsem všechny pocity prostě vylítnut a znovu si zařval do ztichlé ulice a s výrazem “já su tak štastný” jsem se pomalu sesunul k zemi. Byl jsem šťastný. Tam jsem začal po chvíli lobbovat u Petra, že by možná nebyl tak špatný nápad přivolat taxi, ale on pobaveně počkal, až se trochu zmátořím a společně jsme došli k autům.

Závěrem chci hlavně poděkovat Petrovi, nejen, že do toho se mnou šel, ale že se potkáváme také už skoro deset let a je tak pořád někde kolem mě. Bez něho by nejen tento běh byl poloviční, to nemluvím ani krásně vybrané trase!

A pro vás, kteřá nad něčím podobným přemýšlíte mám jednu radu: pokud opravdu něco chcete, začněte na tom makat hned. A nepřestaňte. Pak jde všechno.

Zde je kompletní záznam běhu

IMG_0613